Toto téma mi leží v žaludku již velmi dlouho. Měl jsem pocit, že jsem asi vadný, když nesdílím okolní nadšení nad takovou rituální sebevraždou, která mi připadala jako z jiného století, a proto musím poděkovat autorovi, který (alespoň pro mne) toto téma kriticky otevřel.

 

Snažil jsem se chladně uvažovat o myšlenkových pochodech, které vedou k takovému způsobu boje s nepřítelem. Ano, já se obětuji, velmi provokativně, veřejně a vy ostatní se dobře dívejte. Bojujte proti nepříteli za mně, který se obětoval, má smrt vás přeci zavazuje. Ve slušné společnosti se takovému postupu říká vydírání. K boji proti nepříteli nás mají přesvědčit právě nepřítelovy činy a ne sebevražda pubertálního jedince. Rozhodnutí bojovat, by mělo být založeno na zcela jiných pohnutkách, než je soucit se samomučedníkem, emoce a instinktivní sklon k ochraňování mladých životů. Jestliže generaci 68-ho nevyprovokovaly k akci přímé oběti sovětských samopalů a tanků, těžko to mohla dokázat exhibicionistická smrt.

 

Proč tedy takový kult? Myslím, že to není tryzna za jednoho nebohého chlapce, je to sebelítost nad vlastním selháním a nad selháním národa.  Jak lehce nás bratija zachvatčiky obsadili, ovládli a znormalizovali, zbylo jen pár děr ve fasádě a Krylovy písničky! A my chtěli být zase jednou hrdí a sebevědomí! Tak alespoň honem urvat alespoň kousíček mučedníkova stínu, který nás udělá jiné, lepší…

 

Zbavme se romantických představ a zmizí i falešní hrdinové.   Pokaždé, když nějaký další šílenec předvede Palachův trik, připomene mi to, že už je na čase. Až se zase z nějakého veledůležitého důvodu zapálí nová „pochodeň“, pouvažujme, zda je oslavování patologického chování, třebas ve službách krásných ideálů, ospravedlnitelné.

 

Psáno pro server sprcha.com, 31.1.2005