Štítky

,

Kdo opírá svůj stát o zbraně žoldnéřů, nikdy nebude pevný v sedle.

Niccolo Machiavelli, Vladař

Mezi mládeží zavládla nelíčená radost. Konečně, vítězství! Sen tolika generací, nejen českých mladých mužů, je na dosah. Onen odporný a nechutný čas nesvobody, který po generace mocněji než pětimetrový plot z ostnatého drátu rozděluje období dětství a dospělosti, odsunující výhled na vlastní život a kariéru o několik let, povinný jako spalničky, konečně rozhodnutím naší moudré vlády zanikne. Už nebude nutné promýšlet kličky a vytáčky, hledat dobře ovlivnitelné doktory. Dokonce i Plíhalova píseň Modrá knížka“ ztratí svůj význam a další generace mladíků už vůbec nepochopí, co vlastně mohlo být na jejím textu tak směšného. Každé vítězství má však i své poražené. V tomto případě je tím poraženým česká státnost.

Podíváme-li se zpět do národní historie posledního století, rozevře se před námi strakatá a bizarní paleta vojenských blamáží. Neslavná účast v první světové válce, geniálním způsobem personifikovaná v postavě národního hrdiny Josefa Švejka, vojensky ponižující přijetí Mnichova nebo nečinnost armády v roce 68 a (naštěstí) 89, to jsou jasné a čitelné argumenty nefunkčnosti České (resp. Československé) armády a zejména neochoty českých politiků bez rozdílu doby a politické příslušnosti ji opravdu použít. Český stát tak prošel celým 20. stoletím tak, jako by nikdy žádnou armádu neměl. České sbory, vytvořené jinými mocnostmi (legionáři, jednotky za druhé světové války v Rusku a Anglii), na jejichž bojové“ tradice dnes armádní činitelé rádi navazují“, sloužily v prvé řadě zájmům zřizující mocnosti a ne českému státu. Lidé, ochotní položit za ideu českého státu život, tak nakonec museli vstupovat do cizích armád v postavení blízkém námezdním žoldákům, aby svůj ideál mohli vůbec realizovat.

Prováděná armádní reforma je nám vykreslována v nejrůžovějších barvách. Vytvoříme malou, mobilní armádu, složenou jen z profesionálů, pevně zakotvenou v NATO“. To jsou jistě přídomky, na něž vesměs české nátury dobře slyší, a které si přeloží asi takto: malá=levná; složená z profesionálů = nebudou otravovat mne, nebo mého syna; zakotvenou v NATO=nebudeme se muset moc snažit a všichni nám dají pokoj. Ale skutečnost je trochu jiná.

Armáda složená z tzv. profesionálů“, jimž se ale správně říká žoldáci, je věc neskutečně drahá. Je třeba totiž platit každého z nich platem, umožňujícím spokojený život jemu a jeho rodině a navíc ho zajistit po ukončení služby. Stát, který zrovna není velmocí, si takových lidí může dovolit jen velmi málo a tak předpokládaný malý početní stav armády bude pouze z nouze ctnost. Budeme-li mít armádu řádově v počtu tisíců jakkoli dobře vycvičených a vyzbrojených mužů, nemohou zajistit obranu tohoto státu ani proti početné armádě se starověkou výzbrojí, ani proti gerilovému způsobu vedení války a dokonce ani zvládnutí vnitřního násilného převratu (pokud se pamatuji, tak jen počet policistů při zasedání MMF a SB byl 11 tisíc). Proč? Třeba už jednoduše proto, že jen počet obcí v tomto státu je řádově v tisících. Neexistence branců znamená neexistenci záloh a armáda se nutně po první větší porážce zhroutí. V této zemi nebudou mladí muži, schopni se byť sebeprimitivnějším způsobem zapojit do obrany státu. Nevěřím argumentům, o nepotřebnosti masových armád v moderním boji díky nadřazenosti techniky, dokumentované na příkladech z poslední doby. Není možno vyvozovat strategické závěry z boje s nepřítelem, jehož rozpočet na armádu je o dva řády nižší. A i dnes, pokud chtějí např. Američané území nejen ničit, ale i dobýt, bránit a skutečně kontrolovat, potřebují k tomu statisíce vojáků. Obyčejných pěšáků, toho obyčejného žrádla pro kanóny, v maskáčích s flintou.

Spousta lidí, dnes porovnává naši lokajskou roli s obdobím, kdy náš Velký bratr“ nesl nálepku CCCP a nevidí v něm rozdíl. Tytéž ohnivé demagogické projevy, média, tvářící se, že ve společnosti ani jiný názor neexistuje, nedoknutelnost spojeneckých“ představitelů a jejich zhusta hrůzných činů. Kdybych neslyšel vyprávění své babičky o osvobození mého rodiště rumunskými vojáky (opravdu), tak by mne česká média nechala žít v domnění, že můj dědeček měnil tu babiččinu cibuli za tabák s Americkými osvoboditeli! Já osobně vidím v našem novém lokajství zcela nový, nebezpečný prvek. Za tu krátkou dobu poddanství našim novým spojencům jsme byli zatažení již do čtyř válek (Kuvajt, Kosovo, Afganistán, Irák). To se krvavému a despotickému sovětskému režimu nepovedlo za 40 let nadvlády! Naše politiky neodradí ani nesouhlas vlastních voličů, válcování mezinárodního práva až do absurdity, křišťálově průhledné lži a mystifikace, za něž by se nemusel stydět ani Dr. Goebbels, nebo naprosto průhledné ekonomické zájmy našich spojenců“. Jsou slepí, hluší a poslušní. A historie se opakuje. Ale generace, která toto již jednou zažila, pozná vazala i pod sebevědomým úsměvem a třeba zabaleného v národní vlajce!

Zajímavým a opomíjeným momentem je důraz na mobilitu armády. Proboha proč? Naše republika má rozměr tak 600 x 300 km a přejedete ji napříč autem za 6 hodin. Spojíme-li si to s častými diskusemi o specializaci“ naší armády, vychází mi z toho, že reformovaná armáda, placená z peněz českých daňových poplatníků, složená z lehce penězi ovladatelných žoldáků, nemá primárně sloužit k ochraně českého území, nýbrž má plnit funkci jakýchsi pomocných expedičních sborů při válečných dobrodružstvích našich spojenců“.Je to od nich dokonalý marketingový tah, snižující náklady na vedení války bez omezení požitků vítěze. Místo občanů, hájících svou vlast se dočkáme nájemných žoldáků rozsévajících po světě v lepším případě ideologii našich spojenců, v horším smrt a strach. Děkuji, toho se účastnit nechci!


A jak dál? Myslím, že zde není místo pro intriky Chytré Horákyně, věc je příliš vážná. Buďto zcela na armádu rezignovat a jednoznačně se přihlásit k neutralitě, nebo budovat armádu primárně určenou k ochraně České republiky se všemi atributy akceschopného vojska, včetně všeobecné branné povinnosti. Druhá varianta nevylučuje účast ve vojenských blocích, avšak dává státu suverenitu, vyrůstající z jeho základů, nikoli suverenitu darovanou zvenčí, či velkodušně trpěnou.

Psáno pro server Sprcha.com, 9.6.2003, zkráceno.

Pozn.: Ke vzpomínce na tento článek mne přivedla dnešní obnovená debata o branné povinosti. Dnes je již zcela jasné, že jediný důvod existence naší armády je funkce pomocných jednotek při cizích imperiálních dobrodružstvích, ale před 8 lety to tak úplně jasné ještě nebylo.

BTW, změnily se i jiné věci. Včera jsem např. přejel republiku z východu na západ již za 5 hodin díky novým částem dálničního systému:)