Štítky

, , ,

Asi nejpoužívanější zbraň lidí, přichycených na hruškách, je výmluva.

V polistopadové době jsme si na podobné jednání museli zvyknou hlavně u politiků a jiných veřejných činitelů. Případem Sinhy a Batsiho počínaje, přes Kateřinu Neumanovou až k Vlastě Parkanové. Jakkoli jsou jejich výmluvy bizarní, nedosahují  úrovně jistého, dnes již bohužel zapomenutého, důstojníka Československé lidové armády.

Za bolševika byly vojenské katedry vysokých škol odkladištěm důstojníků a poddůstojníků, kteří byli v běžné armádě nepoužitelní nebo měli nějaký škraloup. Příkladem byl poručík, jehož otec generál se tak zaradoval z příjezdu bratrských vojsk, až spáchal sebevraždu.

Soliterém však byl kapitán Fochr, přezdívaný máma. Byl to bývalý důstojník letectva,  nezvykle přečnívající inteligence a skoro bych řekl i jistého typu soudnosti. Na VK se ale dostal za docela zajímavý průser. Na vojenském cvičení se snažil za pomoci leteckého benzínu rozdělat oheň v kamnech obytného stanu, přičemž došlo k rozsáhlému požáru se značným poškozením majetku v socialistickém vlastnictví. Soudruh Fochr se údajně u vojenského soudu hájil tvrzením, že nevěděl, že letecký benzín hoří. K všeobecnému překvapení se obhájil úspěšně, nicméně pozorní nadřízení usoudili, že s takovým důstojníkem do týdne na Rýn asi nedorazí a přesunuli jej na méně exponované pracoviště.

Když dnes poslouchám z médií všechny ty výmluvy jak „nevěděli, nemuseli, neměli pravomoci, udělali to jiní a oni jen …“ nemohu nevzpomenout toho dobrého vojáka, jehož čin by mohl být dnešním politiků velkou inspirací.