Štítky

, , ,

„deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“ nebo spíše aktivistický blog?

Možná kdysi v netovském pravěku bylo zajímavé Britské listy číst. Opravdu se zde objevovaly věci, které jste v oficiálních médiích nenašli. Bohužel je to již pár let, co se BL zcela transformovaly na aktivistický blog, který vede své vlastní ideologické kapaně.

Před několika lety vedly BL dehonestující kampaň (1, 2, 3, 4, 5, 6) proti dnes již bývalému řediteli kroměřížského gymnázia. Šlo o to, že ředitel nechtěl „zohlednit“ údajnou dyslexii nepřijatého uchazeče, jehož ambiciózní matka ho chtěla za každou cenu dostat na gymnázium.

Mám podobný problémem jako Petr a proto chápu, jak to má špatně čtoucí, či píšící člověk těžké. Nakonec i mé blogové aktivity jsou hlavně pokračováním tohoto celoživotního boje. Ale dyslexie rozhodně nepociťuji jako nemoc. Prostě váš mozek je slabý v konkrétní disciplíně, často proto, že jeho schopnosti jsou hypertrofované v jiné oblasti. Lidé, kterým nejdou šachy také nejsou nemocní dysšachií a ti bez hudebního nadání dysmuzicii. Ale i kdyby to nemoc byla, k jejímu překonání nevedou úlevy zvenčí, ale pouze a výhradně vlastní tvrdá práce a cílevědomost. Zkuste říci svému šéfovi, že zpráva bude až v pátek a ve středu, protože jste dyslektik!

Nedávno jsem s oním ředitelem osobně mluvil a ptal se ho na celý příběh. Zcela bez emocí či útoků na protistranu mi říkal, že neměl jinou možnost. Ten chlapec se umístil asi sedmnáctý za posledním postupovým místem (při asi 60. přijímaných), na základní škole ničím nevynikal a on přece nemohl svévolně, proti svým vlastním pravidlům, vyřadit jiného studenta. Vždy svou školu považoval za výběrovou (ve společné části maturit byla škola 3. v kraji), na kterou je z tohoto titulu přetlak uchazečů. Přijetí hocha na jiné gymnázium nijak neodsuzoval, prostě konstatoval, že s tím chlapcem to zase tak špatné a bylo možné, že gymnázium zvládne. Jen v Kroměříži prostě bylo mnoho lepších studentů. Ředitel školy, která chlapce přijala, měl naopak studentů nedostatek a tak ho mohl přijmout i bez zvýhodňování dyslexie.

Za naprosto geniální však považuji exředitelův postoj k medializaci celého případu. Nerozčiloval se, nepsal vysvětlující dopisy, nehájil se, nebojoval, neposkytoval rozhovory, prostě jen trval na svém rozhodnutí a dodržoval nastavená pravidla. Konstatoval, že proti novinám, které si utvořily vlastní názor dávno předtím, než ho oslovily, má velmi slabou pozici a cokoli řekne, bude velmi snadno zneužito proti němu. Stačila mu podpora jeho kolegů a přesvědčení, že rozhodl správně, ale hlavně férově a spravedlivě vůči ostatním studentům.

Měl hlubokou pravdu, bez nové „akce“ kauza rychle vyšuměla a na kroměřížské gymnázium byli i nadále přijímáni studenti podle svých schopností a nikoli podle psychiatrických posudků.