Štítky

,

Rádoby ekologická mánie se zaměřila i na vodu. Přitom je to jedna z mála surovin, kterou příroda s pomocí slunečního záření a živých organismů dokonale recykluje. Podobnou recyklaci dovede navíc poměrně levně i člověk. Voda se ani „nespotřebovává“ (tedy pokud ji zrovna nerozkládáte na vodík a kyslík), to co vypijeme či použije vracíme zpět se oběhu.

Ekologisté se opět snaží strašit nedostatkem a dokonce vymysleli i „vodní stopu“. Analogie s ekologickou stopou je jen zdánlivá, protože voda použitá na výrobu vašeho trička je už dávno v moři, za čas se odpaří a opět spadne na pevninu. Možná už je i nějaká z těch molekul i ve sklence piva, kterou právě pijete.

Uvažovat o globálním nedostatku může být zajímavé až v okamžiku, kdy se rychlost použití vody bude blížit rychlosti planetárního odparu (obojí v m3/s). A i tehdy je možné užít relativně jednoduché a laciné technologie na získání čisté vody třeba z té slané, čehož jsou bohaté arabské země jasným příkladem. Sama voda nemůže a nebude v dohledné době globálním překážkou rozvoje. Něco jiného jsou však látky, které jsou těžko biologicky odbouratelné a znečišťují moře, ale to je trochu jiný problém.

Ano jistě, na Zemi jsou místa, kde místní srážky skutečně množství užité vody nestačí, ale střední Evropa takovým místem rozhodně není a ani v dohledné budoucnosti nebude. Tlaky na snížení spotřeby vody u nás jsou proto motivovány zejména ekonomickými hledisky, což je rozumné jen zdánlivě (ale to je téma na zcela jiný článek).

Někteří si myslí, že tím správným šetrným řešením je používání dvou typů vod v jednom objektu, tzv. šedé vody (mírně znečištěná voda z umyvadel, sprch, myček, praček atd), dešťové vody či méně upravené. Zní to pěkně, ale realita vypadá poněkud jinak.

V červnovém čísle odborného časopisu SOVAK vyšel článek Františka Kožíška ze Státního zdravotního ústavu v němž popisuje zkušenosti z Holandska. Na počátku 90. let vláda iniciovala několik pilotních projektů, mimo jiné i při výstavbě sídliště Leidsche Rijn jižně od Utrechtu. Zde byly vybudovány dva vodovodní řády, klasický a druhý s užitkovou jednostupňově upravenou vodou z kanálu Lek. Takto bylo připojeno na 4000 objektů. Výsledkem byla epidemie (žaludeční problémy) a příčinou lidská chyba (nebo spíš chyby) v instalaci a následném provozování obou řadů. V důsledku těchto zkušeností vláda zastavila všechny probíhající projekty a výstavbu dvojitých vodovodních řadů zakázala.

Dlužno dodat, že zde nešlo o šedou vodu, ale jen o málo upravenou vodu povrchovou. O rizicích nejen šedých vod pojednává článek stejného autora zde.

Návrh na použití šedých vod zejména v nemocnicích, jak je doporučováno v úvodním článku, považuji za obrovský hazard. Jen si připomeňme, že nemocnice jsou generátorem rezidentních bakterií s nimiž si pomalu přestáváme vědět rady. O moc lépe na tom nejsou ani veřejné instituce, kde se setkává velké množství lidí a šíření epidemií je zde snadné. Do veřejného prostoru podle mne jiná voda než pitná nepatří.

Trochu méně nebezpečná situace může být v případě jednotlivých rodinných domků. Asi bych se nebál splachovat vodou z vlastní studny, kterou mí předkové ještě před 30 lety normálně pili. Ale šedou nebo dešťovou vodu? Proč bych pak měl vlastně čistit toalety desinfekčními prostředky, když pak vše opláchnu vodou nezaručené hygienické kvality? Představa, že takováto biologicky závadná voda „jen proteče“ a nezanechá biologické stopy v objektu je mylná. Já osobně bych do něčeho takového nešel.

Současná mánie v šetření, ať již v ekologickém či ekonomickém smyslu, často prolamuje hranice zdravého rozumu (solární energie, biopaliva). Je výhodné nesedat na lep populistický módním trendům, vzít rozum do hrsti a pro pár drobných neriskovat hodnoty daleko důležitější a cennější. Alespoň v prostoru, který ovládáte, když už to nejde v celé společnosti.

Pokračování