Štítky

,

Nedávno jsem psal o svém kamarádovi, jehož syn právě odjížděl zachraňovat demokracii do Afgánistánu. Při úterní zprávě o 4 mrtvých českých vojácích mi opravdu zatrnulo.

První, co mě napadlo, bylo zavolat mu. Ale když se dostavil rozum, rychle jsem ten nápad zavrhl. Co když to byl opravdu jeho syn, vzhledem k malému počtu našich vojáků byla pravděpodobnost docela vysoká. A kdyby ano, co bych mu asi tak řekl, abych ho utěšit a nemusel lhát?

Není hloupý, poznal by, že lžu. A měl bych mu opravdu říkat pravdu? Že jeho syn je nájemný žoldák, který je kvůli penězům okupovat jednu vzdálenou zem? Že jel dělat poskoka imperiální velmoci v jejím úsilí zlomit místní obyvatelstvo a ukrást vše, co z jejich země ještě lze odnést? Že jeho „výlet“ nemá nic společného s obranou vlasti? Že většina národa těmito žoldáky hluboce pohrdá?

Nakonec jsem zbaběle nezavolal.

Pozn.: Později jsem ze zveřejněných iniciálů a dat narození zjistil, že mezi nimi jeho syn nebyl. Aspoň že tak, ale přesto bych nechtěl být kůži svého kamaráda.