Štítky

,

Možná je to trochu moc vzdálená analogie, ale nějak si nemohu pomoc.

vetchy

Také si kladete otázku, jak je možné, že ať je režim jakýkoli, většina umělců a herců se vždy velmi rychle přikloní na stranu moci a je ochotna se v jejím zájmu až komicky prostituovat? A to i době tzv. demokracie, svobody slova a jiných vymožeností, které by měly názory spíše tříštit?

Přirovnal bych to k jednomu vousatému modelu z evoluční biologie – Eigenovým hypercyklům. To, co je na modelu pro nás zajímavého je, že každá, byť s minimální výhodou proti původnímu stavu, mutace v systému velmi rychle převládne, což významným způsobem zrychluje vývoj.

To velmi připomíná vývoj umělecké scény. Ačkoli nemáme cenzuru v pravém slova smyslu, pro umělce je velmi výhodné přimknout se k moci. Proti ostatním získávají prostor v médiích, dotace, angažmá, publicitu, veřejné zakázky… Ti se správnou „evoluční“ výhodou rychlostí blesku obsadí všechny zdroje.

Tak jsme např. byli svědky pádu Švorcové s Brabcem, kteří se nepřizpůsobili, změny politické orientace u slavných antichartistů (Kačer, Svěrák) či dokonce agentů STB (Kanyza, Bohdalová). Z umělecké scény nám vyčnívá politicky angažovaný skandalista David Černý, sociopati ze 100hoven, z hudební třeba Hutka o které by v podmínkách fairové soutěže asi těžko někdo zavadil. Být v opozici k moci, třebas jen trochu, je velmi obtížné. Nemluvím o nemětelských projektech typu Ortel, místo toho se podívejme na lidi jako je Nohavica a jeho pronásledování v médiích.

Shrnuto, umělecký selekční mechanismus je ve vztahu k moci mimořádně citlivý a nedivme se, že tato vrstva společnosti je většinově vždy hlásnou troubou těch, kteří jsou zrovna u moci. Je to vlastně přírodní zákon.