V dnešní Evropě se tu a tam volí leadeři. Někde mají silné presidenty, jinde kancléře, nebo předsedy vlády. V Rusku obhájil svůj post Vladimír Putin, který vedl Rusko již 18 let (mimochodem, uvědomujete si že 4 roky dělal „jen“ předsedu vlády presidetnu Medvěděvovi?). V Německu vládne jako kancléřka o pět let méně Angela Merkelová. Ale předtím byla ještě 4 roky ministryní životního prostředí a další 4 roky ministryní „pro ženy a mládež“. Tak tedy letos němečtí poslanci volili kancléřku a jeden z nich fotku svého volebního lístku zveřejnil … a my se podíváme, co to vlastně ten nešťastník provedl.

„Poslanec Petr Bystroň ve volební kabině vyfotografoval svůj vyplněný hlasovací lístek i hlasovací průkaz a tuto fotografii zveřejnil. Tím vědomě porušil zásadu tajnosti volby,” řekl poslancům Schäuble krátce poté, co znovuzvolená kancléřka Angela Merkelová (CDU) složila přísahu.
A ještě  k tomu napsal, že Merkelová není jeho kancléřka. Taková formulace je Čechům povědomá, není-liž tak? Dostal prý pokutu 1000 euro.

Vzápětí se rozběhla diskuse, zda jde o šikanu politické opozice, nebo o spravedlivý trest za porušení volebních pravidel. Já se skromně domnívám, že jde o obojí a pokusím se vysvětlit proč.

Šikana? Nepochyně!

Nejprve k šikaně. V současném totalitním Německu je dostatek důkazů o tom, že dnešní režim poměrně pravidelně šikanuje své politické oponenty. Kromě nepřímého boje prostřednictvím různých extremistických bojůvek, tolerovaných a mnohdy i podporovaných merkelovským režimem, jde i o přímé akce policie či dalších nástrojů režimu. Vzpomeňme za všechny domovní prohlídku u Petra Bystroně, narušování volebních shromáždění AfD, nebo nechvalně proslulý zákon, postihující provozovatele sociálních sítí za nesmazání tzv. „závadových komentářů“. Dnešní německý režim provozuje přímo několik cenzurních center s tisíci udavači a s nimi spolupracující armádou dobrovolníků, nebo neziskovkářů, kteří bedlivě sledují nepohodlné výroky  a vyžadují jejich eliminaci. Toto např. postihlo Beatrix Storch hned 1.1.2018, první den platnosti zákona. Nemám sebemenších pochyb o tom, že merkelovský režim používá systém dvojího metru a politickou opozici šikanuje kdykoliv má k tomu příležitost, samozřejmě za vydatné podpory spolupracujícího mainstreamu. Myslím, že mnoho lidí považuje i tu pokutu 1000 eur za případ ze stejného soudku.

Dvojí metr? Velmi pravděpodobně.

Představme si, že někdo jiný, pokrokový a promerkelovský, vyfotí svůj lístek (samozřejmě s označeným JA) a dovětkem „Meine leibe Kanzlerin“. Dostal by pokutu? Domnívám se, že nikoliv, čímž bychom vlastně mohli případ uzavřít, ale já vás ještě poprosím o strpení, protože se chci dostat k druhé půlce své úvahy.

Bystroň vinen? Zcela jistě…

Já si totiž myslím, že Petr Bystroň si tu pokutu zaslouží a měli by ho i vytahat exemplárně za uši, protože je to pro jeho dobro. Podle mě opravdu porušil volební pravidlo a dělat to ve vlastním zájmu neměl.

Pokud organizujeme opravdové svobodné volby, musíme dodržet několik pravidel a je dobré je nebrat formálně, nýbrž si uvědomovat, co znamenají a zejména co jimi ve skutečnosti zabezpečujeme. Věnovat se zde budeme principu přímého volebního práva a zejména tajnému hlasování. Cílem je, zjednodušeně řečeno, aby volbu provedl volič osobně (nikdo se za něj nemohl vydávat, ovlivňovat jej a akt provedl pouze 1x) a aby se nikdo nemohl dozvědět, jak volil.
V praxi se v ČR taková věc zajišťuje tak, že volič přijde ke komisi, ta jej zapíše, vydá mu obálku (případně i sadu lístků) a volič MUSÍ povinně za plentu kde si do neprůhledné obálky uloží svoji volbu. Tuto obálku pak vlastnoručně vhodí do urny. Od odchodu od komise po vhození s ním nesmí být nikdo jiný. Pokud by nešel za plentu, komise mu volit nesmí umožnit.

Co porušil Petr Bystroň?

Samozřejmě porušil tu zásadu, že nikdo nesmí být schopen zjistit, jak volil. Znamená to narušení svobody slova? Jistě nikoliv. Pan Bystroň mohl na twitter pouze napsat „Merkel jsem nevolil a není to moje kancléřka“. On ale vyfotil svůj lístek, což je něco docela jiného. Je to skutečně diametrální rozdíl a následující řádky jsou pro ty, kteří tomu nevěří.

Jak minipulovat volby

Je dobré si uvědomit, že ta pravidla jsou stavena tak, aby bylo možno v krizové okamžiky pomocí voleb např. změnit vládnoucí skupinu. Proto také všechny diktatury buď svobodné volby neprovozují, nebo nejrůznějšími způsoby pravidla narušují. Jsou to metody jako:

  1. dám voliči jen jeden lístek a nedovolím mu jít za plentu
  2. přinutím ho volit aklamací, tj. viditelně
  3. nechám za něj volit někoho jiného
  4. nechám ho volit, ale jeho volbu změním na svoji, nebo některé hlasy zničím

Různé diktatury volí různé metody, nebo jejich kombinace.
Již v ráji byla použita první metoda, kdy Hospodin, předstoupiv s Evou před Adama, obrátil se k němu se slovy: „Vyber si!“
I  čeští soudruzi volili první možnost. Kandidátka byla jednotná, a jelikož znali českou povahu, chtěli se vyvarovat zásahů do lístků, takže více či méně postihovali ty troufalce, kteří za plentu šli a s lístkem manipulovali.

Němci a Rakušané v době Anšlusu zvolili druhou metodu, při které volič musel volbu učinit pod dohledem komise. Jelikož věděl, co se od něj očekává a bylo mu známo, že odpor by se mu nevyplatil, zvolil podle očekávání.

Třetí možnost je doménou korespondenčního hlasování, oblíbeného v Rakousku a USA. Rakouští pokrokáři si tak zajistili nejeden úspěch, naposledy se tak stalo u volby presidenta.

Čtvrtá metoda má víc variant v závislosti na možnosti přepočítatelnosti hlasů. V USA se hlasuje elektronicky nebo štítky, v obou případech volič hlasuje A, ale nemá vliv na to, co se uloží do stroje – třeba B. V Británi prý řada lístků v referendu o nezávislosti Skotska byla špatně zařazena nebo zničena.

Měli ho zbičovat?

Petr Bystroň samozřejmě neprovedl nic z předešlého, nikoho k ničemu nenutil ani nic nefalšoval. On přece jen dobrovolně zveřejnil svoji volbu, na to má snad právo, nebo nemá?

Jsou situace, kdy je vyžadována jednomyslnost. Pak nepotřebujeme vidět, kdo volil proti, stačí vidět všechny, kdo volí pro. Ale neplatí to jen pro jednomyslnost.
Představme si, že kmen volí náčelníka tajnou volbou. Když se osvědčí, může být zvolen i příště, když ne, vyhraje to konkurent. Systém funguje dobře tak dlouho, že už všichni zapomenou na potřebu tajného hlasování. Jednou jeden snaživý volič, říkejme mu Petr, před vhozením hlasu ukáže svoji volbu všem ostatním. Je to jeho svobodné rozhodnutí, chtěl demonstrovat, koho považuje za favorita. Ostatní jej následují… někoho zvolí a jelikož jsou síly vyrovnané, obejde se to bez důsledků. Jen oslava je bouřlivější, přede jen už se nehádají na základě toho, co kdo řekne, nýbrž se skutečně ví, jak kdo volil. Toto oživení volebního rituálu je přijato jako norma.
Jednou ale dojde k volbě v situaci, kdy stávající náčelník je brutální násilník a jeho bouchači bedlivě sledují, co kdo vhazuje do koše. Kdyby to bylo kdysi, kdy se ještě volilo tajně, náčelníka by snadno sesadili, ale takhle se každý bojí nejen volit viditelně proti, ale i volit tajně – protože kdyby volil „správně“, nemusel by to přece skrývat, ne?
Lidé onoho kmene si, stojíce v řadě před volebním košem, vzpomněli na Petra, toho, který jako první zavedl ten zábavný prvek veřejné volby. Mohou stále volit koho chtějí, na střepy mohou vyškrábat značku kteréhokoliv muže, ale dnes stojí v řadě mlčky, uzavření sami do sebe. U koše jsou sami za sebe, na střepy jim hledí náčelníkova komise, oni háží střepy mlčky do košů s jedinou myšlenkou: Měli tehdy Petra za porušení volebních pravidel zbičovat.

Náš Petr Bystroň zatím žádnou takovou tradici nezavedl. Nikdo z poslanců Bundestagu svůj lístek nevyfotil a doufám, že tak neučiní ani v budoucnu.
Bičovat tedy netřeba, ale pohlavek, ten si rozhodně zaslouží, a měl by, jak bývalo zvykem ve škole, za něj poděkovat, protože je to i pro jeho vlastní dobro.