V minulém článku jsme si pověděli o zázracích. V tomto se budeme věnovat výchově, ale zkrátka nepřijdou ani příznivci esoteriky.

Na dnešní den připadl svátek božího těla. Má zajímavou historii, ve které jistý český nedůvěřivec podnikl náročnou pouť jen proto, aby se zbavil pochybností o podstatě božího těla při svatém přijímání. Pochybností ze zdárně zbavil a pochlubil se papeži. Ten pak, přihlédnuv k  vidění augustiniánské řeholnice Juliany z Lutychu, rozhodl se dříve lokální svátek farnosti v Lutychu rozšířit na celou katolickou církev. Je vidět, že toto město mělo potenciál být v mnohém vzorem pro celou Evropu.

A je tomu tak dodnes. Kupříkladu v otázce nápravy zločinců. V Lutychu to probíhá následovně: Zločince odsoudí k trestu odnětí svobody a umístí do převýchovného zařízení, kterému se v našich podmínkách říká vězení. O účelu takové instituce se vedou vášnivé diskuse již staletí a většinou se vede spor o to, je-li cílem izolace či rovnou likvidace, nebo převýchova. A pokud převýchova, pak jaká metoda je k tomu nejvhodnější. Mělo se dlouho za to, že je jí práce. Mělo to svoji logiku, protože zločinci se většinou vyznačovali právě velkou plachostí k práci. Ty lehčí případy se tedy v káznici naučily pracovat, aby se již jako napravení po propuštění mohli živit poctivě  a ti nenapravitelní aspoň svojí prací v kriminále hradili náklady společnosti, případně i náhradu škody pro své oběti. Z jakéhosi důvodu se již před lety od terapie prací upustilo a vězňové mají k dispozici knihovnu, posilovnu, kino a celkově lepší podmínky než řada studentů. Předpokládá se, že posílí tělo i ducha, jeden od druhého se něco přiučí a poté se radostně rozeběhnou do praxe. V Liége (město leží ve frankofonní části Belgie, tedy budu používat toto označení místo Lutychu) kromě posilovny a dalších nezbytných propriet zavedli i některé pokrokové metody a přístupy. Podrobnosti převýchovy chovanců nejsou známy do detailů, ale nejspíše přijali několik zásad Járy Cimrmana, např. trestání dozorce dozorcem, ale hlavně kladli důraz na skupinovou samovýuku. Ta se, jak později uvidíme, zvláště osvědčila.

Do káznice vsadili jistého Benjamina Hermana, poměrně ordinérního drogového dealera a podprůměrného lupiče, aplikovali všechny dostupné moderní metody převýchovy a napjatě čekali na zrod nového člověka. A jejich snaha byla korunována úspěchem. Pan Herman se ve vězení postupně seznámil s islámem, přijal Proroka, opatřil si kobereček a samozřejmě i svatou knihu. Jeho noví přátelé jej naučili postupně všem dovednostem, které bude potřebovat pro řádnou integraci do společnosti. Byl učenlivý a dozorci s psychology si s radostí  dělali čárečky, kdykoliv dosáhl nějakých úspěchů .. například se takzvaně radikalizoval. To je totiž nezbytná podmínka pro budoucí integraci. Naučil se i řadě dovedností v manipulaci se zbraněmi a nožem. Když měli v Liége pocit, že už toho umí dost, pustili ho na pár dní na zkušenou do světa mezi zatím nepřevychované lidi, aby nabyté prokázal v praxi. A musíme hrdě říci, že své učitele ani dozorce rozhodně nezklamal, posuďte ostatně sami.

Pan Herman tedy opustil ubytovnu a vydal se ke známému. Toho umlátil kladivem. Je to samozřejmě vina majoritní společnosti, že nevěděl, k čemu takový nástroj slouží a vůbec by se měla kladiva zakázat – vždyť kdo je dnes potřebuje? Po této epizodě jel do Liége, kde zpozoroval dvě policistky při pravidelném community policingu. Tedy ne že by snad honily vrahy nebo lidi jako je pan Herman, ony spíš rozdávaly pokuty těm nejhorším zločincům dneška – řidičům – za parkování. Pan Herman jednu okamžitě bodl do zad, na což ta druhá zareagovala ochotou k dialogu prostého mikroagrese. Náš hrdina jí vzal pistoli a obě policistky na místě zastřelil. S nimi ještě jednoho náhodného studenta a vydal se do školy, kde si vzal jako rukojmí jednu z pracovnic. V té době už se dostavila policie a nakonec po přestřelce jej zabili, přičemž stačil některé zasahující policisty ještě poranit. Tento závěr samozřejmě svědčí o tom, že část policie se chová ještě podle zastaralých vzorců chování.

Pan Herman prokázal velkou učenlivost a belgický systém vězeňství velkou progresivnost. Můžeme říci, že z pana Hermana byli schopni  vytvořit vskutku nového Evropana se všemi atributy, které jsou nyní tak žádané. Práce s nožem, střelnou zbraní, správná víra demonstrovaná oním Alláhu Akbar a dokonce měl i ten kobereček na modlení. Vidíme, že islám se stal nedílnou součástí nejen Německa, ale také všech stupňů vzdělání, včetně toho celoživotního.

Jaké z toho plyne poučení? Kladivo jsme už zakázali, co dál? Autority EU by se měly poučit z britských zkušeností a sebrat policistům zbraně. Kdyby je policistky neměly a nechaly se spořádaně a multikulturně podřezat jako jejich britští kolegové, nedošlo by vůbec ke střelbě. O odzbrojení občanů s čistým trestním rejstříkem se bavit nebudeme, to je současná evropská priorita už několik let. Z Británie dále vzešla výzva zakázat veškeré kuchyňské nože – vždyť kdo dnes vaří? A kuchaři by je mohli vlastnit jen omezeně a na zbroják. A dočasně by se (asi po vzoru krále z Šípkové Růženky) povolily nože do 20 cm, ale s kulatou špičkou, aby s nimi nešlo bodat, ale o to líp se jimi podřezával krk, jak to přikazuje svatá kniha.

Myslím, že tak jako tomu bylo ve středověku, i dnes nás má Liége čím inspirovat a doufejme, že stejně jako tehdy papež, že i dnes stejně všemocný Jean-Claude Juncker zavede praxí osvědčené lokální zvyky této místní komunity po celé Evropě.