Pod minulým článkem o situaci v USA se rozpoutala debata o volbách samotných, řeší se tam otázky věrohodnosti, platnosti, regularity a falšování. Neuškodí tedy si zopakovat pár základních infomací a pravidel z této oblasti. Bude to takové husovské pojednání o tom, jak by to mělo být, jakož i zlořádech, které leckde panují.

Jaké volby – vymezení oblasti

Předmětem pojednání budou volby do zákonodárných orgánů nebo hlavy státu, tedy do nejvyšších orgánů svrchované demokratické země. Nebo to může být zodpovězení závažné otázky v referendu – což je vlastně nejvyšší forma demokratické volby v demokracii.
Volí se samozřejmě ji jinam – Zlatý Slavík, Předseda třídy, velitel před zásahem, sekundant, šerif, soudce, vyplňují se ankety atd. Těm se věnovat nebudeme, a pokud, tak jen proto, abychom zvýraznili rozdíl a vysvětlili význam některých pravidel a zásad.

K čemu volby jsou

Většinou celkem k ničemu .. možná to bude znít paradoxně, ale je to opravdu tak. Volby ve své naprosté většině nebývají klíčové pro budoucnost země, většinou jde o to, jaká heterogenní skupina bude formálně zabezpečovat chod země a je třeba říci, že stabilní země běží samospádem, nepotřebují ani parlament ani vládu. V Belgii vládu neměli rok a vůbec nic špatného se nedělo.
Na druhé straně, situace v zemi se může vyhrotit tak, že před občany stojí velmi klíčová otázka. Buď se naformuluje do referenda (chcete vstoupit do EU?) nebo v presidentských systémech stojí proti sobě nejen dva nesmiřitelní kandidáti, ale oni navíc představují zásadně jiné směřování země. Anebo tak proti sobě stojí dva bloky a bude naprosto klíčové, kdo bude zastupovat občany v parlamentu. V extrémních situacích může jít o poslední šanci zabránit převzetí moci šílenci. Hovoříme o volbách, po nichž se dostává k reálné moci jednotlivec nebo skupina, kteří tím získají moc nad všemi občany. A tito občané tak pocítí důsledky volby nejen své, jinak řečeno, v zemi budou žít vedle sebe všichni bez ohledu na to, jestli jejich kandidát vyhrál nebo prohrál a on vyhraje, když získá např. většinu.

Tedy volby, o kterých se bavíme, musejí ve zlomových okamžicích dát nezpochybnitelnou odpověď na otázku „jaká je skutečná vůle občanů„. Přičemž již od dávného starověku všichni vědí, že tu vůli bývá nejen nesnadné zjistit, ale zejména ji bývá velmi riskantní vyjevit, pokud se následně občan ukáže býti v menšině. Pak se projeví důležitost prinicpu tajného hlasování, které občanovi může zachránit život, pokud následují politické represe proti opozici.

Ale pojďme popořadě…

Zásady

Encyklopedické heslo většinou hovoří o volebním právu aktivním/pasivním dále všeobecném, rovném a přímém a o již zmíněném tajném hlasování. Pojďme je probrat postupně, a to včetně toho, jak je vhodně realizovat a čemu se naopak vyhnout na sto honů. A hlavně nezapomínejme na moudro přisuzované jistému Josipu Visarionoviči, který údajně řekl, že „nezáleží na tom, jak lidé volili, záleží na tom, kdo hlasy sčítá„. A řekněme si rovnou, že naivní představa „necháme to spočítat stroj, který nedělá lidské početní chyby“, je velmi nebezpečná.

Aktivní/pasivní

Zde je to snadné – aktivní znamená možnost kandidovat, být (z)volen, kdežto pasivní je právo volit.

Všeobecné

Historicky aktivní forma byla vyhrazena typicky nejvyšší šlechtě z královských rodů, pasivní pak šlechtě příslušné hierarchie a v zásadě i svobodným pánům.
V současnosti v našem civilizačním okruhu v zásadě obě práva splývají a týkají se svéprávných dospělých občanů země. Tj. až na drobné technikálie, kdo volí, by se teoreticky také mohl o volené místo ucházet.
To je tedy význam všeobecného volebního právavolit mohou všichni dospělí občané dané země (pro jednoduchost .. ale i obce, kraje, samozřejmě s výjimkami lidí ve vězení apod. ). Znamená to ale také to, že se to týká pouze a jen občanů. Tj. hosté, cizinci, turisté .. neobčané volit nemohou.

Praktická stránka

V praxi to znamená, že volební systém musí být schopen spolehlivě zajistit možnost volit všem právoplatným voličům (tj. občanům) a na druhé straně tuto možnost zamezit všem osatním.
Ale nejen to, vzhledem k tomu, že volič by měl rozhodovat o tom, kde žije a nést důsledky volby, nedává smysl, aby volili formální občané, žijící trvale v zahraničí. Volit má pouze občan v zemi žijící, v zemi, kde má těžiště svého bytí. Výjimkou mohou být např. rodiny diplomatů, kteří z podstaty práce nežíjí v zemi, ve které volí.

Rovné

Smyslem tohoto práva je pravidlo, že každý volič má stejnou váhu, bez ohledu na pohlaví, věk, majetek, sociální postavení …. opět, je to výdobytek moderní doby, historicky to zdaleka nebylo ani běžné, ani to nebylo pokládáno za správné. Proč by měl mít hlas otroka stejnou váhu jako hlas prince?
Většinou se to interpretuje tak, že každý volič má právě jeden hlas. Je-li voličů N, pak jeho váha je 1/N.

Praktická stránka

V praxi toto pravidlo znamená nejen prostý fakt započítávání každého hlasovacího lístku jako +1 hlas, ale také to, že voliči volí svobodně, osobně, bez vlivu nějaké další osoby během aktu volby. Tímto se budeme zabývat později, ale v zásadě to naplňuje poždavek rovného volebního práva.

Dalším praktickým důsledkem je nutnost spolehlivě zajistit, aby volič volil opravdu jen jednou. Tedy nemohl volit vícekrát nejen do stejné volební urny, ale ani do jiných. Ve standardní implementaci to znamená, že každý volič má určenu konkrétní komisi dle svého bydliště, a pouze jednou a jedině tam je mu volba umožněna.

Přímé

Podstatou přímého hlasovacího práva je to, že volič volí variantu přímo, bez zprostředkovatelů nebo nějakou prázdnou schránku bez předem známého obsahu. Většinou volí konkrétní osobu nebo jejich skupinu. Nikoliv např. název skupiny bez jmenovitého výčtu kandidátů.

Praktická stránka

V praxi se potkáváme s příklady, kdy to neplatí, ale nenarušuje to princip. V USA občané nevolí presidenta přímo, nýbrž volí tzv. volitele, kteří následně teprve volí presidenta. Systém je to archaický, poplatný reáliím 18. století, na druhou stranu občané USA princip chápou a nevede to k principiálnímu nedorozumění.

Na druhé straně, princip přímé volby se leckdy obchází tak, že se sice volí skupina (politická strana) s jasně definovaným seznamem kandidátů, kterým bývá možno udělit tzv. preferenční hlasy, ale např. prvních 10 kandidátů je po volbách stranou přinuceno se vzdát mandátů ve prospěch lidí od místa 11, které by voliči nikdy nevolili. Toto je většinou považováno za volební podvod, minimálně ze strany voličů

Tajné hlasování

Tento princip především chrání voliče před jeho okolím jak v okamžik samotného aktu volby, tak i po něm.
Musí být zaručeno, že volič bude mít možnost svoji volbu provést, ale zároveň nikdo nesmí vědět ani v tu chvíli ani nikdy potom, jak daný člověk volil.

Proč? Volič by se nemohl rozhodnout svobodně, musel by brát v úvahu např. to, co na to řeknou sousedi, nebo to, že když vyhraje druhá strana, půjde na šibenici.

Tento princip je velmi nesnadné splnit ve formě elektronického hlasování, zejména ve spojení s potřebou zabezpečení voleb proti zfalšování a možností přepočtu hlasů. Budeme se tomu věnova později.

A je také zajímavé, jak mnohdy nedoceněný tento princip bývá i mezi politiky, kteří princip tajného hlasování tu a tam demonstrativně poruší, a pak se podivují sankcím.

Praktická stránka

Klasickým způsobem realizace voleb je způsob volení standardizovaným lístkem umístěným voličem za plentou (kam se musí povinně a samostatně odebrat) do neprůhledné volební obálky a jejím následným vhozením do průhledné volební urny. Tím je zajištěno, že volič není za plentou ovlivněn nikým dalším, lístek dá do obálky sám a má vizuální kontrolu, že byl lístek umístěn mezi ostatní. Obálku ani lístek není nikdo schopen identifikovat. Volič sám má naopak možnost lístek upravit, aby jej rozpoznal při eventuelním přepočítávání.

Svobodná a osobní volba

Plyne sice z předchozího, ale shrňme si, že volební systém MUSÍ ZAJISTIT (nikoliv jen umožnit), že volič, který se rozhodne volit, tak učiní osobně, bez vlivu další osoby v době volby, svobodně a zároveň systém NESMÍ PŘIPUSTIT k volbám osoby, které nejsou oprávněnými voliči.

Nepřímo z toho plyne nutnost mít jmenný seznam oprávněných voličů, typicky i jejich příslušnost k okrsku/komisi, neprůstřelnou metodu identifikace voliče a jeho přiřazení k záznamu v seznamu a schopnost jednoznačně a v každý okamžik určit, kdo již volil.

Praktická stránka

Tento požadavek například předem vylučuje volby ve formě hlasu poslaného poštou, kurýrem, nebo distančně elektronickým systémem. Zde nelze zajistit, že akt provádí volič osobně bez vlivu jiné osoby, tudíž taková volba je z principu neplatná a propagátoři takové realizace jsou v principu iniciátory falšování voleb ve fázi připravy, ať už z hlouposti nebo s motivací skutečně zločinnou.

Jednoznačnost a jistota volby

Je to spíš otázka realizace, ale velmi důležitá. Volební systém musí být intuitivní, jednoduchý a jednoznačný. Volič musí mít plnou a přímou kontrolu nad celým procesem. Jinak řečeno, chce-li zvolit možnost A, musí být možnost A pro něj dostupná, zvolitelná a volba zřejmá do okamžiku ukončení aktu a z principu nemožná její následná změna.

Praktická stránka

Klasická realizace – chci zvolit Zemana, vložím za plentou lístek s jeho jménem do obálky a tu potom do urny. Vím, co jsem hodil a nikdo to není schopen změnit.

Protipříklad: Volič ve Floridě přijde k volebnímu zařízení, označí Al Gorea, ale systém započte hlas Bushovi. Stroj může voliči stále předstírat, že volil co chtěl, ale započítat něco jiného. Volič tak ani neví, že byl podveden.

Z uvedeného plyne, že elektronická realizace je opět velmi problematická právě proto, že volič nemá proces pod přímou kontrolou. Jeho hlas může být změněn, vyřazen, znásoben, nebo vyzrazen, dokonce bez jeho vědomí.

Zpracování a sčítání

Fáze do uzavření volebních místností je nejdůležitejší v tom smyslu, že hlasy v urnách musejí odpovídat tomu, co chtěli volit voliči. Pokud došlo do uzavření voleb k manipulaci, nebude možné ji napravit a vážně kompromitované volby je prostě nutné zopakovat, což může mít dalekosáhlé důsledky.

Po uzavření volebních místností, tedy sběru hlasů, je jednotlivé hlasy třeba zkontrolovat na platnost, vyřadit neplatné, archivovat, připravit ke zpracování ty platné. Platné hlasy potom zpracovat (buď prostě sečíst nebo různě komplikovaně zohledňovat i preferenční hlasy). Zde jdou proti sobě zájmy voliče, který by chtěl zasahovat např. do pořadí kandidátů, nebo připisovat svého kandidáta, s požadavkem na jednoduchost zpracování v zájmu minimalizace chyb.

Jde o nejcitlivější fázi voleb, kdy systém musí zabezpečit, že odevzdané hlasy budou správně vyhodnoceny a samotné hlasy budou archivovány ve své původní podobě pro případ sporu a vyvolání přepočítání hlasů.

Hlasy musí být finálně sečteny v rozumné době, aby se předešlo sociálním a politickým nepokojům. Doba, po kterou potenciálně revolučně naladěná společnost čeká na výsledky, je poměrně riziková a neměla by trvat dlouho.. ideálně den, dva.

Vlastní sčítání musí být odolné zejména vůči podvodům a systematickým chybám. Nabízelo by se zde zdánlivě snadné řešení – nechat sčítat stroje. Má to ovšem svoje rizika. Z důvodů jistoty volby jsme vyloučili metodu „tlačítko A/B“, protože u ní nemá volič jistotu toho, co se započte. Vycházíme-li z toho, že hlas má formu fyzického listu papíru, je stále možné tyto papíry zpracovat strojově, pokud způsob dovolené úpravy volebního lístku takové zpracování umožňuje a nevede k chybovosti – opět připomínám problém u voleb Gore-Bush v USA, kde podle oficiálního vysvětlení ke špatně započteným hlasům mělo docházet právě při strojovém zpracování, kdy scanner měl špatně vyhodnotit polohu značky. Tyto chyby jsou poměrně zákeřné, špatně se odhalují a jsou systematické. Šlo by je odhalovat paralelním počítáním komisí, nebo nějakým mechanismem dělení hlasů na skupiny a jejich vícečetným zpracováním. Dále by to vyžadovalo náročné certifikace počítacích strojů (u voleb v USA 2020 byly kompromitované právě systémy Dominion, které měly mít zabudovanou možnost přes rozhraní manipulovat s hlasy).
Lze ale říci, že na rozdíl od přímé volby „přes tlačítko“, strojové počítání lístků není z principu nepřípustné.

V případě sčítání komisí platí, že se musí sčítat opakovaně, nezávisle a s křížovou kontrolou. Rozdíly řešit. Dá se očekávat, že chybovost lidského sčítání bude vyšší než strojového v ideálních podmínkách.

V této fázi, kdy se otevírají obálky, rozhoduje o platnosti hlasu, vyhodnocuje se a přičítají se hlasy/body kandidátům, je klíčové, aby aktéři jednali nejen podle definovaných postupů, ale aby systém byl navržený tak, že ochylka od nich nese pro aktéra riziko a ostatní aktéři jsou motivovaní ty postupy vyžadovat. Řečeno jazykem teorie her – systém se musí nacházet v optimu.

Komise

Systém musí zajistit, aby nemohl být efektivně napaden podvody, manipulacemi a minimalizoval zejména systematické chyby. Nelze spoléhat na nestrannost nějakých školených úředníků. Je třeba, aby volební komisi tvořili zástupci kandidujících stran (protože jen oni jsou přirozeně motivovaní hájit svoje zájmy) a veškeré úkony relevantní pro volební proces byly prováděny pod vzájemnou kontrolou a dohledem. Dále žádná taková komise nesmí mít významný statistický vliv. Jinak řečeno, chyba/manipulace v jedné komisi nesmí způsobit neúměrné změny celkových statistických dat. Typicky jsou proto komise ustanovené pro cca 3000 voličů a v nich se provádí veškeré operace od přípravy po hlášení výsledků. Nahodilé, neúmyslné chyby mívají náhodný charakter a vzájemně se vyruší. Systematické chyby je nutné důsledně vyšetřit ,vyhodnotit a dosáhnout nápravy a vady úmyslné pak postihovat trestně a veřejně.

Škálovatelnost, robustnost, odolnost, (de)centralizace, (samo)kontrola

Jde opět o realizační aspekt. Volební systém musí spolehlivě fungovat pro 10 , 1000 i 100 000 000 voličů. Nesmí být centrálně napadnutelný a zfalšovatelný ani v principu. Lapidárně řečeno, je-li jediná možnost manipulace skrze člena komise, pak vzhledem k riziku a kontrole bude pro něj rizikové na takovou nabídku přistoupit, pokud nebudou stejně podplaceni i ostatní. Což při jejich počtu a malému vlivu jedné komise na celkový výsledek nedává moc smysl. Anomální výsledky v malých okrscích budou vždy předmětem zkoumání a podovdy mohou být odhaleny jak statistickými metodami, tak i místními voliči.

Oproti tomu např. komise, sčítající 1 000 000 hlasů, beztrestně narušující pravidla manipulace s hlasy v nočních hodinách poté, co vyhnala zástupce opozice, je dobrým kandidátem na potenciální efektivní volební podvod.

Důležité jsou i standardní kontrolní mechanismy – např. již zmíněná existence komletního seznamu voličů, seznam voličů, kteří volili, jejichž počet musí souhlasit s počtem obálek v urně a poté počtem lístků. Musí být jasně definované postupy pro případ, kdy dojde k anomálii. Evidence, zaprotokolování, hlášení, rozhodnutí o validitě voleb v daném okrsku. Jasné postupy při manipulaci např. s volební urnou (v ČR jisté riziko v tom, že urna zůstává přes noc bez kontroly, pouze zapečetěna a uzamknutá), postupy při registraci, volení, uzavření, počítání, hlášení, archivaci.

Dalším kontrolním mechanismem je brzké zveřejnění výsledků po okrscích, kdy voliči mohou zkontrolovat prakticky do druhého dne výsledky a třeba je srovnat s minulými. Pokud jsou okrsky dostatečně malé, snadno se odhalí např. vyřazení několika hlasů – typicky, kandiduji za minoritní stranu, volí mě 10 lidí a započteno je jen 5. Lze vyvolat přepočítání a vyvodit důsledky.

Možnost přepočítání

Dojde-li k situaci, že komise zveřejnila výsledky, které někdo napadne, musí být možnost přepočtu hlasů. Tento přepočet se musí provádět samozřemě s těmi hlasy, které voliči odevzdali. Zde opět zdůrazněmě důležitost oné fáze sběru hlasů, která musí maximálně eliminovat chyby a podvody. Hlasy musí být přepočítatelné prakticky kýmkoliv. Tedy nikoliv například stylem, „pozveme certifikovaného odborníka firmy Dominion a on vystaví certifikát“. Ideálně, stěžovatel sám by měl mít v principu možnost pod dohledem ostatních sčítat originální hlasy voličů a sdělit výsledek.

Hlasy je proto nutno spolehlivým způsobem zabezpečit minimálně po dobu lhůty, po kterou lze vyvolat přepočet hlasů.

Závěr

Shrňme si proto základní požadavky na volební systém:

  1. Volí pouze a jen občan žijící na území, kde se volí, jemu musí být volba systematicky umožněna.
  2. Volba nesmí být umožněna nikomu jinému.
  3. Systém musí zajistit, že volič v okamžiku volby může volit svobodně (ze všech možností), volí on osobně a nemůže na něj v daný okamžik být vyvíjen nátlak. Volič volí pouze jednou, systém musít toto zabezpečit prioritně spolu s jednoznačnou identifikací voliče.
  4. Volič má celý proces pod kontrolou a proces je intuitivní. Zejména má jistotu, že když zvolí A, objeví se toto jeho A i v množitě hlasů, které se budou sčítat
  5. Volba je tajná, nikdo nesmí být schopen zjistit ani v moment volby, ani nikdy potom, jak kdo volil. A to ani případnými metodami analýzy dat (čímž prakticky odpadá varianta elektronického hlasování)
  6. Volby musí probíhat pod kontrolou všech zúčastněných stran/zástupců. Jak sběr hlasů, tak zejména vyhodnocování
  7. Spočítat/přepočítat hlasy musí být v prinicpu proveditelné z originálních hlasů voličů pro všechny voliče.

V diskusi můžeme probrat nejasnosti a třeba se podívat, kde jsou nedokonalosti různých volebních systémů.

Uvedu na úplný závěr pár příkladů, které jsou špatně:

  1. Hlasování distančně, poštou, přes internet – nelze zajistit to, že volič volí osobně a není pod vlivem jiné osoby. Druhotně bude problém s tím, že nemá volbu pod kontrolou a nelze zajistit tajnost hlasování. To je asi nejčastější chyba v mnoha dnešních volebních systémech řady zemí.
  2. Hlasování elektronické ve volební místnosti. Toto mají např. v Estonsku. Je tam problém jak s tajností hlasování (lze z pořadí voličů a hlasů provést přiřazení hlasu k voliči), tak s tím, že volič nemůže vědět, co se zapíše za hlas. Hlasování nemá pod kontrolou do uložení hlasu.
  3. Nedostatečná identifickace voliče. Typicky případ, kdy volič nemusí předložit svůj doklad (cestovní pas, občanský průkaz). Takto může jeden člověk volit za jiné voliče a ti buď volí také (pokud je systém tak ubohý, že nerozezná duplicity) nebo jsou možnosti volby zbaveni. Anebo volit nechtějí, a pak systém ani není schopen podvod identifikovat.
  4. Nedostatečná evidence těch, kdo už volil. Vede k chybám typu vícečetné volení.
  5. Nedostatečné zabezpečení hlasů. Typicky zamezení manipulace s hlasy – odebrání vhozených, přidání falešných. (v případě oněch z principu vadných poštovních hlasů např. nedoručení hlasů z celé obce, nebo jejich nahrazení)
  6. Implementace systémové funkce funkcí kontrolní. Zde je asi nejlepším příkladem situace, kdy volič může volit vícekrát, ale systém předstírá, že duplicity odhalí ve fázi zpracování nebo kontroly a započte jen jeden hlas (poslední). Je evidentní, že tohle je obrovská díra jednak kvůli možnosti masivních podvodů a také odhaluje absurditu – přece pokud je volba tajná, nemůže být možno zjistit, které hlasy zneplatnit.

A ještě finální slovo:

V současnosti se několik politických stran v ČR rozhodlo, že zavedou právě několik vylepšení, které zprzní náš volební systém a učiní jej v principu neplatným. Chtějí zavést:

  • korespondenční (distanční, elektronickou) volbu
  • volební právo i pro neobčany ČR (typicky migranty, občany sousedních zemí EU)

Jde o nechvalně známé strany jakými jsou zejména TOP09, Piráti, KDU-ČSL … nedovolme jim to a vystupujme proti těmto kriminálním snahám s co největší rozhodností a argumentační silou.