Píše o tom pan Šipilin, ale já myslím, že nepřesně – oni ho nevolí, on je nucen se udržet jak sám pro sebe tak pro druhé, a oni to ve své většině nějak cítí.

Putin forever

… kdepak, ten článek neodpovídá na otázku, proč ho volí .. oni by ho často ani nevolili, kdyby byla alternativa. A alternativa není, protože Putin to drží zkrátka a nedopustí svobodné volby. To je prostě fakt. Nedopustí svobodnou politickou soutěž. Předstírá ji, ale neimplementuje doopravdy. Ty volby jsou o týmu A (Putinově) a týmech-simulátorech opozice, aby bylo formálně učiněno zadost možnosti výběru. Skutečná opozice, se kterou by se Putinova strana střetávala v reálném politickém boji, a třeba i střídala u moci tam z nejrůznějších důvodů reálně není. Ale politický boj nezmizel, jen v rámci jednoho tolerovaného proudu existují vnitřní třenice, jejichž původ je jak ideologický, politický, tak zejména bysnysový a klanový, často jako pozůstatek dědictví komunistické éry, raného postkomunistického rozdělení moci, oligarchů a agentů-kolaborantů.
Ale nedělejme si iluze, že jinde by to bylo zásadně jiné .. míněno v jiných velmocích. V Číne taky není opozice. V USA taky nebyla, když se nečekaně objevila v osobě Trumpa, museli zfalšovat a zprznit volby … takže o čem je článek, když ne o volebních preferencích Rusů?

Je o tom, jak Rus přistupuje k existenční otázce a zda si ji vůbec pokládá. Pro Čechy ta otázka stojí většinou jinak – do které řitě naše vláda strčí svoje hlavy, zda to bude jedna řiť povinně pro všechny a zda jim budou čouhat ramena, nohy nebo jen boty. A kdy nastane zvrat a obrat k řitím na druhé straně. To jsou v kostce mentálně-anální obzory většiny politiků Česka. Kam patřit, koho poslouchat, čím příkazy plnit a maximálně jak to pojmenovat tak, aby nepadlo slovo vazal, otrok, slouha, kolaborant. Třeba plnění spojeneckých závazků a sdílení evropských hodnot … to jsou přece pěkné výrazy, takové ušlechtilé.


Pro Rusa to není otázka volby řitě, pro něj to může být otázka existence státnosti, národa, jejich civilizace. Z jejich pohledu, ze západu jednou za sto let přijde invaze, která jim zlikviduje zemi a které se ubrání. Ubrání se příště? Ta otázka stojí ostře, jasně a reálně. A vědí, že oni jako populace jsou nepotřební, přímo nadbyteční, když jde o suroviny a strategické geopolitické úvahy. A vždycky byli, dokonce i sami pro sebe, zejména když jim seděli ve vedení lidé, pro které byli obyvatelé toho území jakýmsi substrátem pro realizaci jejich velkolepých projektů.
Ubránit se je nutnost, i kdyby to mělo být pod praporem Stalina nebo Putina, za Volhou totiž není žádná země. Jsou historicky zvyklí „drát se do konce“.
Anebo už to není potřeba?

A jsme u toho … pokus o akceptaci systému zavedeného tzv. Západem už si zkusili za Jelcina. Cílem ovšem nebyla transformace k prosperitě, nýbrž cesta k rozpadu a parcelaci země. Kromě ekonomického propadu to vedlo k celospolečenské katastrofě a ocitli se na hraně neexistence. Putin to zvrátil. Už je to pryč, zůstaly vzpomínky a čísla. Zůstalo dědictví neuvěřitelného bordelu, degradace, rozkradení kdysi státního majetku, likvidace celých odvětví jak v Rusku, tak v tzv. bratrských zemích.
To by možná šlo nahradit, ale zůstaly taky z té doby mafie, klany, kolaboranti, mocní. Všichni ti, kteří si po pádu SSSR vytvořili vlastní mocenskou strukturu. S těmi všemi je potřeba se dohodnout – a to byl taky podle šuškandy ten důvod, proč se „rodiny“ rozhodly angažovat tehdy neznámého pomocníka z Petrohradu. Měl mít úlohu impresária, arbitra, jakéhosi nestranného a předvídatelného realizátora a mediátora. Předpokládalo se prý, že po Jelcinovi to krachne do pár let, hodí se to nakonec na Putina a oni budou mít svoje domény zajištěny. Dopadlo to jinak. Jelcin odešel, Putin se rozkoukal a místo rozpadu a parcelace se mu podařilo vytěstnit oligarchy z přímého politického života, rodiny udržovat v rovnováze a zemi nejen stabilizovat, ale i zajistit rozvoj tím, že přinutil oligarchy, aby platili pár procent ze svých gigantických zisků ze surovin.
Jaký je Putin? Kdo ví… ten, který vydrží spatra diskutovat s novináři celé hodiny, ten, který drží v hlavě data o ekonomice a historii, pronáší projevy v Mnichově … takový president budí respekt a úctu nejen doma.
A pak možná existuje Putin, který musí tančit mezi vejci domácími i zahraničními.
A možná je ještě jeden, kolektivní Putin, který poté, co odvrátil kolaps, potápí zemi do bahna, ze kterého se jen tak nevyhrabe. Jen to zatím funguje, protože Rusko je země neuvěřitelně bohatá na suroviny a sama od sebe nikdy nezbankrotuje, pokud se pár procent peněž z těch surovin bude používat na udržení režimu.

Udržitelný stav?
Rozhodně ne… tento model je neudržitelný, a nejde o to, že zdroje dojdou. Dojde něco jiného, dojde trpělivost těch, kteří čekali na naplnění svého jelcinovského scénáře. Byla potřeba reorganizovat armádu a zabezpečit bezpečnost. Pamatujete na Putinův projev v Mnichově? Tehdy to mnohým znělo skandálně a troufale, přitom popisoval realitu a varoval před scénáři, které se naplnily.
Za šílenou cenu stabilizoval Čečnu. Přišly barevné revoluce, přišly hybridní války, ekonomická válka, tlak na všech frontách. Rusko nějak drží. Západní mainstream se potácí mezi tím, že Rusko popisuje jako totalitní stát před krachem, stát s bídným HDP na úrovni rozvojové země a nevzdělaným obyvatelstvem. A zároveň jako hrozbu celému světu, s přímo ďábelskými tajnými službami, které jsou schopny dosadit do křesla i amerického presidenta podle vlastní voby. Schizofrenie.

Jak se vidí Rusové?
Překvapivě dost stejně. Taky cítí, že země stojí na hliněných nohou, vlastněna hrstkou oligarchů a mafiánů, kteří by rádi byli součástí Západu, mají tam majetky, rodiny, zájmy, ale nechtějí připustit divoký krach Ruska, protože ví, že by o to přišli a nikdo by se s nimi nedělil.
A druhá frakce společnosti zase sní sen o své výjimečnosti, schopnosti své vlády, věří, nebo aspoň doufají v buď zázračné nebo aspoň geniální plány svého „rukavódstva“. A samozřejmě gosudara – Putina.
Nesmějme se, tahle skupina existuje, ale je poměrně úzká, oproti analogické skupině v USA a zemí vazalských.
Putin je starý, vlastně se přesně neví, jestli je to ten Putin, který nastoupil po Jelcinovi. Vyrostly nové klany, byrokracie zkostnatěla, pomalu se všichni chystají na to, že Putin odejde a bude muset nastoupit nová garnitura. Co tedy drží Rusko pohromadě? Strach mafií z ukrajinského scénáře?

Kdo po Putinovi?
Ten „horror vacui“ je v politice téměř absolutní. Chybějící moc bude někým zaplněna velmi rychle a většinou se někdo k tomu dopředu chystá. Dnešní Rusko na odchod Putina není připraveno. Ani formou voleb ani formou infarktu. Putin svého následníka nejmenoval, systém není v tak očividném rozkladu, aby vypukla bitva o moc. Nicméně, v kremelském zakázaném městě eunuši nelení. Skupiny existují z minulosti, někdy dávné. Vznikají, zanikají, pouštějí pokusné balonky.. ale nejsou připraveni.
Nebudeme se pouštět do zasvěcené Kremlologie a bádat nad tím, jestli Šojgu buduje pozici k převzení moci po Putinovi, nebo si buduje na Sibiři základnu pro případ, že by se Rusko rozpadlo ošklivým způsobem. Nejspíš oboje.

Tak proto Putin vyhrál. Všichni potřebují čas, někdo proto, aby se připravil na boj, jiný proto, aby si ještě nahrabal a zajistil nahrabané. Proto všichni šli cestou simulace voleb a všichni se modlí, aby Putin neodešel dřív, než budou věci dořešené. Ale ony nebudou a Putin není nesmrtelný. Dobrý je každý den, rok .. jak zpíval Vysockij … ещё раз .. много много раз

P.S. možná se někomu může zdát, že jsem měl zmínit i onoho pacienta Berlínské kliniky, západním mainstreamem korunovaného vyzyvatele a horkého kandidáta na vládce Rusi … no, asi tak.. až si soudruzi založí vlastní Rusko, tak si ho tam můžou dosadit třeba za předsedu komise. V článku jsem se chtěl totiž zabývat realitou, resp. jejími odlesky, nikoliv chimérami fabrikovanými neziskovkami.