Štítky

,

Člověk se pořád učí a někdy je to šok.

Dnes jsem se dozvěděl o dvou „zajímavých“ metodách, jak „vydrbat“ se zaměstnancem.

Asi nejhorší ustanovení pro zaměstnavatele je odstupné při propouštění. Zaměstnancům se to jistě líbí, nicméně velká výše odstupného celkem blokuje pracovní trh a vyhrocuje vzájemné vztahy. Některé firmy tak prý nutí nově nastupující pracovníky současně s pracovní smlouvou podepsat i výpověď bez datumu. To pak firma doplní podle potřeby.

Docela zajímavý byl pro mne popis „hmotné zodpovědnosti“ v některých supermarketech. Mají ji všichni do poslední prodavačky a když manko přestoupí firmou stanovenou normu, rozdělí se mezi zaměstnance podle dohodnutého klíče, třeba podle výše platu. Dodejme, že v těchto firmách jsou odbory, a že v případě soudního řešení by firma s velkou pravděpodobností prohrála, protože nevytvořila podmínky (ani nemohla), které by umožnily mít nad svěřeným majetkem účinnou kontrolu. Vše je založeno na prostém strachu.

Přiznám se, že na popis metod, jak si smluvně ošetřit „pokladní na telefon“, volanou do práce ad hoc na počet hodin a v čase, který firma právě potřebuje nebo jak jim nařizovat přesčasy i nad zákonný rámec, jsem neměl žaludek. Podobné technologie těžby „lidských zdrojů“ jsou docela odporné.

Obvykle se pohybuji v oborech, kde si zaměstnavatelé svých zaměstnanců váží, už jen proto, že není tak jednoduché je nahradit. Nebo možná proto, že tvůrčí práci nejde dělat v kolektivu, který se navzájem nenávidí. Technici, montéři, kvalifikovaní dělníci, specializovaní obchodníci, řemeslníci, pracující manageři. Tam je podobný přístup nemyslitelný. Ani jsem netušil, že něco podobného je u nás možné a nezajímá to ani stát, a kupodivu ani odbory. Nevím, jestli takové otroctví bylo přesně to, za jsme v 89 zvonili klíči. Každopádně lidská důstojnost měla za onoho zločinného režimu větší cenu.