Štítky

,

Prakticky celý svůj život jsem bydlel v domech se velkou zahradou, mimo králíkoidní systém tzv. bytů, lépe řečeno chovných kójí pro druh homo sapiens.

Zvířata jsme měli vždycky, psy, kočky, slepice, králíky, zebřičky nebo dokonce křečky. Viděl jsem je jako roztomilá mláďata, viděl jsem je stárnout a umírat, některým pomohl ze soucitu, když přišel jejich čas, některé vybil bez milosti (myši, potkani), jiné jsem zase vlastnoručně zabil, abych je snědl k nedělnímu obědu. Prostě normální vesničan.

Myslím si, že můj vztah ke zvířatům je podobný, jako měli lidé už od starověku. Normální člověk může mít zvířata rád, ale přísně rozlišuje mezi nimi a lidmi. Zvířata nemají nic jako lidská práva, jsou na světě proto, abychom jako predátoři neumřeli hlady, maximálně aby nás pobavila a zpříjemnila život. Týrání zvířat není odpudivé kvůli zvířatům samotným, první predátor s nimi bude zacházet pravděpodobně ještě hůř (příroda tak funguje), ale kvůli pachateli samotnému. Signalizuje totiž nějaký psychický defekt. Takoví jedinci by neměli být zavíráni podle dnešních sluníčkových zákonů, ale spíše léčeni. A navíc, kdo z běžných občanů opravdu viděl průmyslový chov hospodářských zvířat a jejich porážku ví, co je pokrytectví.

V dnešní pomatené době spousta lidí přiřazuje zvířatům lidské vlastnosti, promítá do nich lidské emoce a staví je roveň lidem. Celkem se to dá pochopit u osamělých lidí, jejichž počty po „moderním“ útoku na rodinu explodují. Horší to už je mladých lidí, dokonce párů, kterým jejich zvířátka nahrazují děti.

Nedávno jsem musel několikrát své nemocné příbuzné, bydlící v panelovém sídlišti, venčit jejího psího miláčka. Dvanáctipatrové paneláky stojí na okraji lesa, čerstvě napadaný sníh, tedy zdánlivě příjemná vycházka. Jaké ale bylo mé zhnusení, když jsem zjistil, že nejbližší okolí je pokryto psími exkrementy v rozestupech cca 2-3 metry a ještě nedávno panenský sníh zkrášlen všudypřítomnými žlutými fleky. Mezí tím vším pár děcek sáňkovalo a blblo na sněhu.

Bezohlednost „milovníků“ zvířat je odpuzující. Ze svých pidibytečků dělají chlévy, ale ze svého okolí dělají hnojiště a ještě se zdá, že to mnozí považují za normální. Vždyť přece ta zvířátka jsou tak milá! Je to epidemie, živená pomalou erozi normálních lidských vztahů. Chorobná představa zvrhlého individualismu a destruktivního egoismu, že člověk může žít sám uprostřed lidí jen se svým psem, že místo dětí lze chovat jiné zvíře. Možná je to i tím, že zrušili Robinsona Crusoe, jako povinnou četbu.