Pamatuji si dodnes na prvotní pocit čisté absurdnosti, když diskusní partner přišel s pojmem „postmoderní„, kterým vysvětloval jakousi zjevnou nesmyslnost, že je to ale jako správně v kontextu postmodernismu. To slovo je totiž pitomost z definice, protože moderní je současný  a po současném je budoucí a co bude nikdo neví… jenže my přívrženci přírodovědy jsme prostě moc přízemní  a postmodernisti si to svoje názvosloví vzít nedají. Jen mě vždycky zajímalo, co bude následovat až vymřou postmodernisti, jak si asi budou říkat jejich ještě potrhlejší následovníci.

Doba pokročila a objevovaly se zprávy,  které byly očividně nepravdivé, nebo dokonce vylhané. Ne že by to byla novinka, ale dřív měl režim buď moc člověka přinutit, aby to strpěl, i když tomu nevěřil, nebo to byl režim, který musel nějak strpět kritické slovo nebo výsměch, což někdy vedlo k nápravě, nebo aspoň duševnímu klidu rejpala. Nyní je to tak, že režim jaksi očekává, že tomu bude člověk věřit a nebude o tom kriticky diskutovat. Někteří proti tomu přesto protestovali a snažili se překládat důkazy, které by ty nejrůznější nesmysly vyvracely. Normálně by se měla vést diskuse o interpretaci nebo pravosti, aspoň ve společnosti, která si říká demokratická a svobodná. Ale až moc často snahy o korekci lží končily vyloučením z diskuse, ne-li něčím ještě horším. Karavana jela dál a kdosi začal užívat termínu „Doba post-faktická“. Oproti post-moderně to smysl dává. Mainstream fakta nezajímají, nátlakovým skupinám v oblasti politického aktivismu či rovnou diverze jsou fakta přímo na obtíž, takže logicky jsou vší silou a mocí vytěsňována. Nebo označována za pro-něco. Třeba matematika je pro-Nigerijská a Newtonovy zákony zase pro-Ruské.  Ale vytěsňována nejsou jen fakta, s nimi jsou vytěsňování i jejich hlasatelé, a to z platforem, které pro šíření svých fakt a pravd používají (klíčové slovo: deplatforming) a nebude trvat dlouho a budou omezovány i samotné platformy asi jako kdysi rudí bolševici izolovali svoje nevolníky od informací zvenčí – rušením tzv. štvavých vysílačů, zabavováním tiskovin nebo dokonce technickými opatřeními, jako např. izolací vysílacích pásem OIRT-CCIR.

Doba postfaktická se vyznačuje tím, že fakta nemají nadále hrát roli ani v argumentaci, ani v obhajobě a dokonce předkládání něčeho takového, jako jsou očividná fakta, je běžně trestáno jako mikroagrese nebo projev nějaké vhodné formy fobie. Opět lze nalézt analogie z minulosti.

Myslím, že jsme se opět posunuli dál. Před pár dny rozhodl Evropský soudní dvůr o žalobě ČR na EU ve věci neplatnosti tzv. Odzbrojovací směrnice. Nebudeme tady ztrácet čas podrobnostmi  a celou historií, i když je velmi zajímavá a poučná. Pro zájemce zde.

My se omezíme na jeden jediný aspekt, a tím je legálnost.

Nejprve malá odbočka.
Už za Husáka došlo k takové trapné situaci, kdy komunistická ČSSR podepsala v Helsinkách jakýsi dokument o lidských právech a co čert nechtěl, kdosi si vzal do hlavy, že by jej měla ČSSR dodržovat. Jako opravdu. Šlo tam o takové ty ošklivé věci jako je svoboda slova a ti lidé sepsali dokument s názvem Charta 77, ve kterém požadovali praktickou existenci toho, co bylo ratifikováno. Tehdejší režim s tím měl problém a musel hledat nejrůznější cestičky, jak ty rebely dostat nejen před soud, ale i nějak legálně potrestat – ovšem ne za boj za svobodu slova.. to ne, ta byla zaručena a cenzura taky přece nebyla (ono se to jmenovalo Úřad pro dohled nad tiskovými informacemi .. nebo tak nějak.. prostě boj proti fake news, hate speech a hybridním hrozbám … aby tomu rozuměli i dnešní mladí). Takže zavřít za boj za svobodu slova nešlo, ale třeba za ohrožování světového míru už to šlo. Režim tedy musel fakta prefabrikovat nebo ohýbat, což dělal, ale taky musel tu a tam velmi kreativně interpretovat zákony. Proto si připravil několik tzv. gumových, kterými pokrýval ty nepříjemné případy zejména na poli ideozločinu. Ty zákony se mimochodem používají dodnes a pánové Paynové a spol. nám náš zákoník zaneřádili dalšími analogickými těm husákovským. Výsledkem tedy je stav, kdy režim má sice navenek přijatelnou legislativu, ale v praxi se stejně rozhoduje jaksi jinak a na státem ratifikované a  platné normy se nelze účinně odvolat.

Zpět ke Směrnici. Toto vrcholné legislativní dílo reálného eurobolševismu bylo po jistých peripetiích schváleno v tzv. Evropském parlamentu a členské státy EU ji mají povinnost implementovat. Je plná nesmyslů a absurdit, což teď opět pomineme a připomeneme událost, kterou málokdo očekával: Česká republika podala žalobu na EU na neplatnost Směrnice. Stalo se to za vlády premiéra Sobotky a ministra Chovance, který to patrně inicioval. Obsahovala 4 žalobní body, z nichž 3 vynecháme  a budeme se soustředit na ten poslední.

Směrnice byla vydávána za opatření nutné v boji proti terorismu a pro zajištění bezpečnosti v EU. Byla patrně sepsána „do šuplíku“ již dlouhou dobu, ale po multikulturním obohacení v Paříži, kdy několik multikulturně orientovaných jedinců vystřílelo redakci časopisu, vyrazila Evropská Komise s textem Směrnice jako s řešením a jak víme, úspěšně jej protlačili i přes odpor několika málo států, z nichž naše země sehrála naprosto klíčovou roli. Mimochodem, Směrnice málem způsobila krizi ve Švýcarsku, kde vyvolala referendum.

Kdo se ale orientuje aspoň trochu ve struktuře moci EU, ten ví, že ne všechny oblasti jsou tzv. harmonizované. Jinak řečeno, v řadě oblastí státy ztratily suverenitu (zejména po Lisabonu), ale jsou ještě nemnohé, kde suverenitu stále, papírově, mají. Tj. EU nám podle svých zákonů může zakázat používat slovo „RUM“ pro tradiční tuzemský rum, známý po staletí v Rakousku-Uhersku, nebo vynucovat nesmysl, že marmeláda má být z citrusů, protože na to má právo (pomiňme zjevnou absurditu). Na straně druhé, EU nemá  žádné právo zasahovat do oblasti obrany a bezpečnosti. Ty nejsou harmonizované – tam nám NESMÍ přikazovat podle svých vlastních zákonů.

Takže ČR napadla EU za to, že EU nám diktuje v oblasti bezpečnosti, kde na to nemá právo. Když se žaloba podávala, bylo jasné, jaký bude výsledek. I ti zmínění Chartisti věděli, že jim husákovské soudy svobodu slova nepřiklepnou jen proto, že ČSSR podepsala dokument, kde se k tomu zavázala, ale v obou případech je důležité nechat režim to sepsat černé na bílém. Přinutit ho položit kartu na stůl lícem nahoru.

Tady to je v originále a zde s komentářem.
ESD tvrdí, že EU má právo nám zakazovat zbraně a zásobníky, protože se to netýká bezpečnosti, nýbrž harmonizace vnitřního obchodu.
Asi abychom mohli  harmonizovaně chodit se samonabíjecí puškou do Rakouska na nákupy.

Vážení přátelé, ANO .. nacházíme se již v době post-euro-legální, samozřejmě v ní žijeme už dlouho, ne-li rovnou od vstupu do EU,  ale nyní to máme černé na bílém. Je a bude zcela nepodstatné, co je psáno v dohodách, zákonech, prováděcích předpisech a jednacích řádech orgánů EU. Podstatné je to, že kdykoliv si Evropská Komise usmyslí, nařídí nám cokoliv podle libosti, i když to bude v rozporu s legislativou samotné EU. Můžete se soudit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak asi vše, co s tím můžete dělat – ESD vždy rozhodne, že, slovy klasika: „Rozhodnutí Eurobolševika jsou platná vždy a pro každého“.

Napadají vás další rozhodnutí eurobolševiků? Kvoty třeba … i v této oblasti se vede soudní řízení, zde pro změnu EU žaluje nás, že jsme nepřivítali tolik afroislámských migrantů, kolik nám eurobolševik přidělil. Pamatujete na to, jak jsme se neměli nechat strašit?

Po videu snad už jen starý vtip shrnující celou problematiku do několika slov:

V kriminále po večerce k nováčkovi
– Chceš dělat mamku nebo taťku?
– Taťku
– OK taťko, tak ho tady mamce pěkně vykuř!

… takže jdeme na to…. poslanci už vytahují ze šuplíku eurobolševickou novelu příslušného zákona